Splněný sen

Autor: Albi

Ticho. Ticho a občasné šplouchnutí. Nekonečné ticho přerušené občasným zvukem. A v tom všem neuvěřitelný hluk. Miliony hlasů tvořících kakofonní sbor. A tentýž milion hlasů dokonale souznějící s vesmírem. To všechno tu bylo. A zároveň nebylo.
V těch mnoha a mnoha souzvucích se jeden vymykal. Byl tichý, tak tichý, že jste kolem něj málem bez povšimnutí prošli a mysleli by jste si, že tam vlastně ani nic nebylo. Malý a tichý, takový on byl. Jeho přítomnost ale vycítil každý, kdo jen trochu ovládal Sílu. Byl tak výjimečný, že jeho přítom-nost ozářila každou místnost. Již nikdy jste necítili temnotu. Jen klid, mír a prostou radost.
A stejně výjimečný byl i další, jemu podobný více, než by si byl přál. Jeho vášně se šířily ve vlnách na míle daleko. Dokázal vám zatemnit mysl a vyvolat ve vás to nejhorší, ale ve svých touhách i to nejlepší. Jeho živoucí energie předčila vše, co jste doposud potkali. Dokázal přehlušit vše, aniž by se nějak příliš snažil. Jeho přítomnost všechny naprosto zelektrizovala.
A právě ti dva, na první pohled tak rozdílní, ale ve skutečnosti tak stejní, byli tím nejlepším, co Síla mohla ve své dobrotě poskytnout. Právě oni tu byli sami pro sebe, ale taky pro všechny okolo. Spolu a přece navždy rozděleni. Vězněni svou přítomností, ale svobodní ve svých představách.
Jejich pohledy na sobě spočinuly v jedné klidné čtvrti, když jen tak proplouvali kolem. Okamžitě o sobě věděli, ale zpanikařili. Co dělat? Jakou chybu to na mě osud sesílá? Co za zkoušku? Oba věděli, že je to špatné. Nikdy se neměli setkat. Neměli se vůbec zaregistrovat. Měli jen koexistovat v tomto velkém světě plném podobných nástrah. Ale nedokázali odejít. Jejich vzájemná přítomnost jim dávala novou energii, novou Sílu jít dál. A přesto se měli minout a jít každý svou cestou. . .
Kolem proplul další nenápadný jedinec. Překvapivě si jej oba všimli a vytrhlo je to z fascinace tím druhým. Je zajímavé, jaká maličkost vás může vyrušit, když se opravdu snažíte soustředit. Poslechli proud Síly a pluli dál, za svým posláním. Oba ale doufali, že se jim ještě někdy podaří promarnit pár okamžiků v tom šíleném, zato naprostém souznění.
Stála u okna a sledovala západ slunce. Už už cítila, jak se ten moment blíží. Chvíle, kdy nepoznáte, kde končí zem a začíná nebe. Rudá záře slunce odrážející se ve všudypřítomném písku. A právě tam, kde neexistuje rozdíl mezi nebem a zemí, právě tam je určitě i to, po čem už tak dlouho toužila. Vlastně to byla zároveň hloupost a pošetilost zároveň. Něco tak obyčejného a pro ni nedosažitelného, že někdy ani nevěřila, že by se jí sen splnil. Pouhá drobnost. Někdo blízký. . .
Něco se pohnulo, něco za rohem šustlo a začal se objevovat stín. Nejdřív jen nabíral barvu, pak se prodlužoval a rostl. Vykoukl a doufal, že ho nikdo nevidí. Tedy, až na jedno stvoření, které vidět chtěl, a moc. Schoval se do koutku a čekal. Ozvaly se další povědomé zvuky. Tep se mu zrychlil, dech ztěžkl. Nebo tak by to alespoň popsal. Nebo co on vlastně ví? Je vůbec možné něco takového cítit? Nebo jen prožívat?
Stín získal tvář. Byl to on. Přišel. Zase. Už několikátý večer za sebou, přišel. Zastavil se a podíval se jeho směrem. Nechali se unášet tím jediným, co jim život dopřál, pouhým pohledem. Cítili svou vzájemnou přítomnost a to je činilo neskonale šťastnými. V nic jiného nedoufali. A byli vděční i za to. Jeden šťastný a smířený, druhý přece jen trochu nespokojený s pouhým letmým pohledem. Ale v tu chvíli cítili oba to stejné a na nic jiného nemysleli. Byli tu a byli spolu.
Nesmyslná existence. Věděl, že takhle žít neměl. Chtěl víc. Užívat si. Chtěl mít alespoň tu moc užívat si. Smět se ho dotýkat, být spolu, bez ohledu na okolí. Copak skutečně chtěl tak moc? Proč právě on musí být odsouzen k tak mizernému soužití se světem? A doufal, že to necítí sám.
Bohužel, cítil. Jeho objekt zájmu, jeho ztracená část a nalezený smysl života, byl smířen se stavem věcí. Nedokázal chtít něco víc. Byl vděčný i za to málo, které ho potkalo. Šťastný, ale zároveň se styděl, protože většina jeho druhů nikdy nic podobného nepozná. A ani netušil, že by víc mohl mít.
A právě v tom byl zakopaný pes. Oba doufali, že ten druhý cítí to stejné. Nikdy by si opak nepřipustili. Při každém setkání se on držel v koutku a pozoroval, jak se k němu snaží druh přiblížit. Byl vděčný. A necítil nenávist, když se přiblížil někdo jiný a zabránil tak jejich bližšímu kontaktu. Mír v jeho duši byl někdy k vzteku. . .
Další západ slunce, který málem ani nestihla. Stoupla si k oknu a pomalu si rozčesávala své dlouhé vlasy. V tom zvláštním světle se leskly mnoha nádhernými barvami. Bezmyšlenkovitě rozčesávala pramen po pramenu a hleděla na to nádherné divadlo, které jí osud každý den přichystal. A její sny a oče-kávání se najednou vypařily.
Viděl jej, jak proplouvá kolem a rozhlíží se po okolí. Pozoroval, kam jeho pohled míří. Jeho žárlivost přesáhla zdravé meze a on ji nedokázal udržet na uzdě. V každém cítil potenciální hrozbu. V každém viděl soka. Všichni mu jej chtěli ukrást. A on ho chtěl jen pro sebe.
Proplul kolem malého, nezaujatý by řekl roztomilého, drobečka, který snad ani nevěděl, co si tu má počít. Zastavil se u něj a chtěl mu pomoci. Měl to v povaze. Přiblížil se a jeho aura se začala šířit směrem k drobečkovi. To byl vrchol. To nemůže! Je jen jeho! JEHO!
Vztek mu zatemnil i poslední zbytky sebekontroly. Bylo mu jedno, co řeknou ostatní. Chtěl být s ním. Měl být s ním. On musel být s ním. Drobeček ho zahlédl a v jeho duši zavládl strach. A on to poznal. A věděl, že teď už je konec. Už nebude žádné teď, už bude jen navždy.
Ten náraz ji zasáhl jako šíp namířený přímo do srdce. Celým vesmírem zazněl bolestivý výkřik. Pak vše ovládlo poklidné ticho. Jejich pouta se Silou se zpřetrhala, aby vytvořili pouto jediné. Teď už si patřili, tělem i duší. Nic je nemohlo rozdělit. Jejich protichůdné povahy vytvořily nádherný celek plný intenzivních citů. Ale udělali mnohem víc.
Dva drobné kousky skládačky, poslové Síly, jí splnili sen. Shmi už nebyla sama. . .