Wanoce na El-Hréranu

Autor: Yanna

Vysvětlujte něco Tess…

Jednoho rána po probuzení na palubě dokujícího El Hréranu, jsem s naprostou samozřejmostí zamířila do společenské místnosti, posadila se bez jakýchkoli okolků na zem a jala se meditovat. Po hodině, kdy jsem stále byla ponořena do meditace, ale zároveň měla plné povědomí o dění ve svém okolí, jsem zaznamenala pleskot bosých nohou kolem své osoby.

Plesk, plesk, drc, klopt, „Auvajs!“ Plesk, plesk. Tess vstala.

Cink, řink, cvak, hšššššš! A začala připravovat snídani.

Po čtvrthodině, kdy bylo zřejmě vše připraveno, se opět ozvalo:

Plesk, plesk plesk, plesk. „Ty dneska nebudeš snídat?“

Mlčky zavrtím hlavou. Oči nechávám zavřené. Zašustění látky - zřejmě pokrčení ramen.

Má duše nepřestává přetékat pocitem klidu a míru. Jsem v naprostém souznění s vesmírem, se Sílou, vše se zdá tak průzračné…

Plesk, plesk, plesky, plesk. Chřoup, chřoup. „Hele, ale měla bys něco sníst. Teda, chci říct, i Jedi přece musejí jíst, aby neumřeli hlady, ne?“ Následuje: Chřoup, chřoup. A navíc ještě: Srrrk, polk.

Neodpovídám. Mám dojem, jako by ve vzduchu visel slyšet šum usilovného přemýšlení.

„Tak já teda zklidím ze stolu, ale neříkej pak vo mně někde, že ti tady ani nedám najíst. Na kredity, to já jsem, ale vo poslední kůrku bych se rozdělila, to já zas jo.“ Přešlapování. Opětovné zašustění látky – pokrčení ramen. Plesk, plesk, plesk, plesky, plesk.

Cink řink, dzin. Plesk, plesk, plesk, plesky, plesk, plesk. A ticho. Dlouho ticho. A pak náhle: Dus, dus, dus, dus, dus, dus. DUS,DUS.

„Poslyš, přemejšlela sem vo tom. Není to, že bys trucovala kvůli tomu včerejšku, jak jsme seděly v té chrámové kantýně a já řekla před tím Mistrem… no vždyť víš…“

Pocit klidu na chvíli malinko zakolísá. Zavrtím hlavou a honem, honem zachytávám unikající pramínky Rovnováhy. Povzdechnu si. „Wanoce,“ řeknu jen na vysvětlenou.

„Vánoce? Co to jako má být?“

„Ne Vánoce ale Wanoce,“ opravuji ji, vědoma si marnosti svého počínání, když se pokouším opět vstoupit do meditačního transu. Rezignovaně otevírám oči a můj pohled ulpí na Tessině tváři, která se teď nachází ve stejné výši jako má a v tak těsné blízkosti, kam ji dokáže dohnat jen zvědavost.

„Wanoce jsou prastarým svátkem rytířů Jedi.“

„Aha,“ odpoví nepříliš přesvědčivě a mlčky se poškrábě na nose. „Povíš mi o tom?“ zeptá se pak tím nejnevinnějším tónem.

Nakonec, proč ne?

„Je to svátek na počest rytíře jménem Wanoc, který před staletími položil život při záchraně deseti dětí Síly, které unesli z Chrámu dva Temní Jedi. Wanoc unesené děti nalezl a oba Temné Jedi porazil. Byl to prý ošklivý souboj. Porazit jednoho Temného je velkou zkouškou, ale porazit dva najednou… Ten souboj připravil Wanoca o zdraví, netrvalo to dlouho a on následkům svých zranění podlehl. Na jeho památku se v tento den postíme a meditujeme v naději, že dosáhneme takové vnitřní harmonie a čistoty, že budeme hodni spatřit na okamžik Wanocovu tvář.“

Vstala jsem ze země a oprášila si kalhoty. „Obávám se ale, že z meditace už asi dneska nic nebude.“

Tess chvíli setrvala v zamyšleném tichu, které u ní vyvolal příběh a pak se její výraz změnil a ona se na mě jakoby nic zazubila a narovnala se. „No, máme toho dneska moc na práci,“ řekla a o tom, co jsem jí vyprávěla, už se ani slůvkem nezmínila, natož o mém vyrušení z meditace.

Po celý den mi dávala pěkně zabrat, když si vynutila, abych jí pomáhala při různých opravách lodi, o nichž jsem neměla tušení, že jsou potřeba provést, a jejichž rozsáhlost by mi předtím nejspíš zabránila jen pomyslet na vstup na palubu.

Navečer jsem si odskočila do lázní ve městě nedaleko místa našeho přistání, aby ze sebe smyla všechnu tu špínu, co se na mě nalepila během oprav. Tess mezitím vyrazila ke svému místnímu známému, aby od něj získala nějaké zásoby (Ne, prý nemohu jít s ní. On by neměl pochopení, že se přátelí s Jedi.)

Když jsem se vrátila, všude na lodi už panovala tma. Tess už nejspíš spí. Sešplhala jsem po žebříku dolů a zamířila do naší společné kajuty, kam jsme se nastěhovaly po Leině odchodu. Na mém lůžku ve tmě cosi zářilo. Přistoupila jsem blíž a užasle si prohlížela holografii rytíře Jedi. Wanoc, zašeptala mi Síla. Mlčky jsem tam stála, neschopna se skoro ani nadechnout.

Kde to u vší Síly jen mohla Tess sehnat? Je pravda, že Chrám měl o Wanocovi veškeré dostupné záznamy, ale vlastní holografie? Neznala jsem nikoho, kdo by něco podobného vlastnil. Pomaloučku jsem stočila pohled na lůžko, kde spala Tess.

Zdálo se mi to jen, nebo jsem skutečně zahlédla šibalský úsměv a jedno otevřené oko, které se právě prudce zavřelo? Nicméně, když jsem zaostřila do stínů jejího lůžka, pravidelné oddechovaní a výrazuprostá tvář naznačovaly, že Tess pokojně spí spánkem spravedlivých.