Vánoční příběh jednoho piráta

Autor: Tom

Bylo šero, další z večerů, i když se dalo jen odhadovat, zda byl den, či noc, do nižších pater města, kde se nacházíme, světlo moc nepronikalo, nemohlo, přes hustou vrstvu zplodin, které se za ty nepočitatelné roky utvořily a tyčily nad spodním patrem jako poklička nad hrncem, ve kterém se vaří a dusí ta nejhorší špína z ponožek. I Coruscant má svá temná místa. V zapadlém baru seděl muž, bylo vidět, že sem zapadá, otrhaná vesta pašeráka, letecká kombinéza, u opasku blaster, který pamatoval snad první války z dob Republiky.
„Budete si přát ještě něco pane?“ ozval se umělý hlas robota-barmana. Muž zvedl pohled, v jeho tmavých očích se odrážely vzpomínky na zážitky, se kterými by nechtěl přijít do styku kdejaký kapitán lodi. To, že si štamgast zažil své, dokazovala i dlouhá jizva přes půl čela a prošedivělé vlasy, na jeho věk snad až předčasně.
„Ne, díky, za chvíli vypadnu, čeká mě ještě nějaká práce.“
Barman, nezaujatě odjel podél pultu dál obsloužit ostatní hosty. Do podniku přišel další zákazník, byl to vysoký muž tmavé pleti, středního věku, měl na sobě dlouhý černý plášť, který by zajisté skryl celý arzenál zbraní. Rychle si to kráčel ke stoličce s oním mužem.
„Gheede,“ oslovil ho nově příchozí. Muž jedním pohybem otočil hlavu a druhým, za tu dobu skoro instinktivním, si nahmátl blaster.
„Marcusi, kde jsi tak dlouho, čekám tu na tebe už dobrý…“ na chvíli se zarazil a přeletěl pohledem pult, „…tři panáky!“ S oddychnutím a viditelnou úlevou zajistil blaster a opřel se lokty o pult.
„Moc se tu neuvelebuj, musíme padat, šéf už čeká, za hodinu se odlétá, tak ať to nezmeškáme,“ ve spěchu ze sebe vychrlil Marcus otáčeje se už k východu.
„No jo, taky tě rád vidím, jak se daří? Já se mám opravdu skvěle…“ mumlal si Gheed pro sebe a počítal při tom kredity, které vysázel na pult. Svižně vyskočil ze židle a následoval společníka, který mezitím zmizel za dveřmi někde na ulici.
„Počkej, přece v hangáru budeme hned, nač tak spěcháš?“ volal Gheed, když Marcuse doháněl.
„To je pravda, ale nemám z toho moc dobrej pocit, normálně lítáme přepadávat nějaký obchodníčky s tretkami nebo soukromý lodě zazobanejch papalášů, co si sem jedou na vejet, ale tohle je něco jiného, má to bejt zásilka pro Jedie, a znáš to, s těma si není radno zahrávat, prej i senátoři z nich mají poslední dobou naděláno v těch jejich purpurovejch pižmech.“
„Senátoři…“ odpověděl Gheed „…o ty se nestarám, oni o mě koneckonců taky ne, tak co má bejt, stejně jako ti Jediové sem dolu skoro nepáchnou, takže mě nezajímaj.“
„To máš sice pravdu…“ přitakával Marcus, „…ale přepadnout zásilku určenou jejich Chrámu, to je docela velký sousto, to máš jako dloubat Wookie do zadku ostrým klackem, bojim se, že si šéf vzal za cíl tentokrát moc veliký sousto,“ hodil na Gheeda ustaraný pohled, ten se však usmál.
„Prosimtě, přinejhorším nás sejmou, stejně se ze svýho podílu nedostaneš jinam než do nějakého pajzlu tady ve spodních patrech. A když tě nedostane nějakej naštvanej Jedi při práci, tak tě tady zabije to hnusný pití, tfuj,“ odplivl si na chodník, „…z čeho to sakra dělaj? Chutná to jak palivo do raket smíchaný s leštěnkou na skla v vyšších pater.“
Zrovna došli na nástupiště rychlovlaku, který právě dojel do stanice. Nejrůznější rasy galaxie se hrnuly jako vlna ven z vagonu, jen aby narazili na ještě větší vlnu, která se urputně snažila nacpat do vagonu, nezávislému pozorovateli by to mohlo připadat jako obrovský kaleidoskop, namísto barevných sklíček tu však byli mimozemšťané nejrůznějších barev a tvarů.
„Rychle! Dělej musíme ho stihnout,“ křičel Marcus. Chytl Gheeda za rukáv a táhl ho naskrz davem. Tak tak proklouzli do vagonu. Silové pole se za nimi zavřelo a rychlo-vlak se rozjel. Gheed chvíli pozoroval, jak se okolní budovy mění díky obrovské rychlosti jen v barevné šmouhy. Raději zavřel na okamžik oči, obsah žaludku, který nabral v baru, se očividně chtěl také podívat ven, musel se uklidnit. Jestli zvládal něco bravurně, tak to bylo zachovat klid a chladnou hlavu.
Od dětství vyrůstal po všech možných i nemožných místech, pomatoval si na přepravní loď, kde se jako malý kluk toulal a žebral od cestujících něco k snědku, chvíli žil v malé kolonii na nějaké ubahněné planetě, jejíž jméno si už nebyl schopen vybavit, tam ho také našli žoldáci a vzali ho mezi sebe, prý: „Když jsi přežil v takový žumpě, tak to budeš mít pěkně tuhej kořínek…“ Nezůstal u nich moc dlouho, samé boje, žádná zábava, nic pro mladého člověka, pokusil se i pašovat, ale byly s tím jen problémy a zisk žádný. Zkoušel to i jinou cestou a dostal se do armády. Jeho dezerce byla rychlejší než kdejaké instinkty Mistra Jedi.
A takhle dopadnul – nájemný pirát na volné noze. Posledních několik let létal s Marcusem na nejrůznější přepady, nic velkého, občas to hodilo i slušnou sumičku kreditů, ale ty nějak zmizely, pravděpodobně vlivem pochybných podniků na dolních patrech. Ted je tu další akce, byl přesvědčen, že se v životě setkal s horšími věcmi než jsou Jediové, bylo mu to jedno, pokud přežije, tak se stejně zase vrátí do baru, nic jiného neznal, nic jiného by ani poznat nechtěl. Jeho smrt by nikoho nevytrhla, nikoho neměl, nejvíc by se tím užíral on a těžko se budete užírat tím, že jste umřel při zjištění - že ona loď má víc laserových baterií než se na první pohled zdálo. Takže co, další práce, jako každá jiná.

Dorazili k hangáru, v takové spleti malých, temných uliček by se nenávratně ztratil celý regiment vojáků, oni však znali cestu, procházeli jí neustále, Marcus by byl schopen přísahat, že za ty roky si tam vychodili vlastní žlábek.

Marcus zabouchal na vrata.
„Co chcete?“ ozval se hluboký hlas, kdyby sopka mohla mluvit, tak by měla přesně takový hlas.
„Neštvi mě, Píďo, a otevři,“ prohlásil nevrle Marcus. Dveře se otevřely a za nimi stál dvoumetrový mimozemšťan, měl na sobě tolik mechanických implantátů a přídavků, že skoro nebyl vidět, je to ten typ chlápka, kterého potkáte ve svých nejhorších nočních můrách ve slepé uličce, a víte, že omluva „Éé pane promiňte asi jsem se spletl, nedáte si lízátko a zapomeneme na to…“ není zrovna ta pravá. S hučením hydraulických nohou poodstoupil, aby nově příchozí mohli vejít, poté za nimi zavřel dveře.
Vše už bylo připraveno ke startu, poslední členové posádky si ještě kontrolovali zbraně, ale už se sbíhali u plošiny, která vedla do lodi. Ta nebyla velká a už vůbec ne zachovalá, vypadala jako půlka šrotiště. Na první pohled, tohle „šrotiště“ pod všemi vrstvami nejrůznějších upgradů obsahovala vysoce výkonný hypermotor a baterii laserů schopnou udělat menší ohňostroj na obloze (popřípadě pod štítem jiné lodi), ač zjevem připadala pomalá a neobratná, dokázala v rukou schopného pilota až neuvěřitelných manévrů, což je opodstatněno hlavně tím, že je stále zde. Většina hrdlořezů, neboli posádky se zatím již nalodila. Marcus a Gheed zrovna šli po plošině do lodi, když tu na ně někdo zavolal:
„Á… tak tady je máme, mojí oblíbení chlapci, už jsem myslel že nepřijdete.“ Byl to majitel toho, co stálo v hangáru, nikdo neznal jeho jméno, tak mu všichni říkali Kapitán, to kvůli Placaté oficírské čepici, kterou neustále nosil, nikdo si netroufl odhadovat, kde k ní přišel, ale v armádě to asi nebylo, byl to vysloužilý lovec odměn, který zjistil, že ve více se to lépe táhne, ale nic ze svého původního řemesla nezapomněl, jako kapitán si to nemohl dovolit, jistě by se našlo tucet mužů dychtících po jeho místě, vždy, když se někdo tak ambiciózní našel, nikdo ho už po druhé neviděl, možná se ztratil na výpravě, možná se mu stala nehoda. Každopádně kapitán tu byl stále.
„Tohle bychom si nemohli nechat ujít, šéfe,“ s úsměvem odpovídal Marcus.
„Dnes to, pánové, bude něco m i m o ř á d n é h o. Připojte se k posádce, jakmile se dostaneme na orbitu, tak vám všem povím něco blíž o dnešním výletě.“
Jen ne ty jeho přednášky o tom, jak budem bohatí a slavní piráti… jednou to zabíralo, před mnoha lety, teď už vím, kam to vede… zase zpátky do baru a nakonec bez kreditu v kapse zase za ním, pomyslel si pro sebe Gheed, tvářil se však, že nic jiného než přednášky Kapitána si na světě nepřeje.
„Už se moc těšíme…“ prohlásil nadšeně Marcus a usměv se mu táhl od ucha k uchu, „…že jo, Gheede?“
„Jo,“ prohlásil bez váhání Gheed.
„Tak dobrá, do tří minut odlet“
Šli nahoru do hlavní kabiny, kde už byla celá posádka... skoro ještě mohli zaslechnout Kapitána, jak velitelským tónem křičí přes hangár „Dělej Píďo, tihle byli poslední, hni tím svým plechovým zadkem krucinál!“

Místnost byla poměrně velká, dvacet členů posádky se tam vešlo, aniž by si překáželi, v průhledech po stranách lodi bylo vidět, jak prolétají skrz mraky. O pár okamžiků později se okolí vyjasnilo, to když se loď dostala nad zplodiny do vyšších pater, každému, kdo by pohlédl skrz průzory, by se ukázal nádherný výhled na blyštivé mrakodrapy, táhnoucí se kilometry nad oblaka. Jak loď stoupala, budovy se zmenšovaly, celá planeta se jevila jako nádherný krystal, kterému záře osvětlení dávala zlatavý nádech. Tento překrásný výhled však zůstal členům posádky skryt, nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost. Zatímco se loď blížila k orbitu planety, hrdlořezové seděli a kontrolovali poslední detaily své výbavy, většina čistila zbraně, někteří dotahovali opasky nesoucí termální granáty, optiku do pušek a vůbec nejrozličnější techniku, se kterou by se obyčejný občan neměl vůbec setkat… nanejvýš jednou a i tak by to byla poslední věc v jeho životě.
„Všichni pozor!“ ozval se Kapitánův hlas. „Dostali jsme se nad orbitu, tak vám upřesním, oč tu dnes půjde.“
Všichni okamžitě zmlkli, zbraně se rázem ocitly ve svých pouzdrech a všechny oči upřeně a s napětím sledovaly Kapitána.
„Možná ne každý z vás ví, že zítra bude jeden z nejdůležitějších svátků všech Jediů. Před několika tisíciletími se narodil nějakej Mistr, pro ně moc důležitý, ať už tak či onak, dali si to jako záminku, aby si nechali poslat všemožné cetky z nejvzdálenějších koutů galaxie. Rok co rok do jejich Chrámu přilétá speciální loď Natas-Scula, pobude tam jen pár okamžiků, aby vyložila vše, co veze, a pak se vrátí zase někam do neznáma, aby přiletěla zase za zavšivenej rok. MUSÍME jí dostat.“
Sborově se ozval souhlas celé posádky „Jóó… To bude hračka… Vobereme Jedie i vo jejich kalhoty… Konečně pořádná akce…“
„Klid, klid!!“ zahřměl Kapitánův hlas. „Díky jistým známostem se nám podařilo získat trasu Natas, a tak máme moment překvapení na naší straně, nevíme však, co nás tam čeká, jisté je, že pokud se to povede, odměna bude více než štědrá, sami víte, jaký jsou Jediové snobi. Ten jejich chrám jim může závidět i samotnej kanceléř Palpatin, dnes si ho pokladama vycpávat nebudou, dnes nebudou mít štedrej den,“
Gheed si všiml Marcusova pohledu, znal ho. Vždy, když potkali na ulici ztraceného obchodníka nebo nezajištěný speeder, měl Marcus jiskru v oku a tak tak polykal slinu stejně jako teď „No doufám, že tam Kapitán najde alespoň prášky proti stresu, bere to vše moc vážně, tímhle tempem ho jednou na nějaký akci sejme infarkt,“ pomyslel si otráveně Gheed.
„Snad maj ty Jediové vkus a najdeme tam kontejner s nějakým kvalitním pitím,“ zašeptal Gheed do Marcusova ucha, ten však jako by ani nevnímal realitu, už se viděl obklopen nejmodernějšími zbraněmi, blyštivými šperky a překrásnými twi‘leckými otrokyněmi, které si z výpravy odveze… to bylo přeci to po čem každý touží, i Jediové, bylo to tak… muselo, byl o tom přesvědčen. Zapomněl však na jednu věc, Jedi není každý.
„Tak pánové…“ pokračoval kapitán v instruktážním proslovu, „… poté, co vyřadíme přesnou střelbou jejich motory… PŘESNOU, slyšíš dobře Píďo...“ obrovitý mimozemšťan se tvářil provinile a něco si mumlal sám pro sebe snažíc se vyhnout kapitánovu pohledu, „…takže po té, co je znehybníme, vtrhneme na palubu a zmocníme se lodi. Vyvarujte se zbytečných výstřelů, posádka by neměla být ozbrojená, ale kdo ví, co si ti zpropadení Jediové napsali, že jim má být doručeno, takže někdo bude hlídat posádku, třeba ty Marcusi tady s Gheedem, postaráte se o ně, zatímco my naložíme kořist, zní to jednoduše a pokud nebudete příliš zbrklí, tak to jednoduché i bude.“
„Hlídat posádku, to jsme to zase chytli,“ stěžoval si Gheed. „Ale no tak, alespoň se nebudeme muset tahat s těma bednami plnýma diamantů a vzácných šperků… sakra máš pravdu, ale buď rád, že si mužem taky ukousnout kus.“

Natas-Scula s přesností na tisícinu sekundy dodržovala svůj letový plán a byla přesně tam, kde být měla, tam, kde jí piráti mít chtěli. Vypadala cizokrajně, je jen málo typů lodí, které se v Corusantských přístavech nevyskytovaly, Gheed si však byl jistý, že podobnou architekturu za svůj život neviděl.
Vše šlo podle plánu, na nic netušící Natas se sesypala smršť dobře mířených výbojů z laserové baterie, vlivem setrvačnosti plula pomalu tichým vesmírem ještě nějaký ten okamžik, po chvíli však zastavila úplně. Rudá barva značící diplomatický cíl její mise nikoho nepřekvapila. Netrvalo dlouho a byl umístěn průchozí tunel. Několik členů posádky přivezlo vozík s příručním laserem a začali tavit pancéřový zámek na boku nákladní lodi. Ani ne za minutu se mohutné dveře otevřely.
„Povedlo se vyřadit bezpečnostní pojistku, teď už jen tam vlítnem, postrašíme je a zabereme, co se dá,“ křičel jeden ze zámečníků. Všichni se s tlačením rozeběhli dovnitř, Gheed se snažil držet Narcise, aby ho v případné potyčce nemusel dlouho hledat.
Tlačili se dál, když naráz Gheed prudce narazil do Narcisových zad, která se v okamžiku spolu s ostatníma zastavila. „Co se sakra děje?“ ptal se nevrle Gheed „Dyť von tu nikdo není,“ ozvalo se odněkud z první řady. „Ticho, rozdělte se a prozkoumejte loď, někdo to řídit musel,“ přikázal Kapitán.
Gheed se tedy vydal jednou z postraních uliček, takových bylo na lodi, jak viděl, spousta, jako jedno velké plechové mraveniště, zahnul za roh a tím se mu naskytl pohled na kokpit.
„Hééj, pojďte sem, našel jsem je,“ zakřičel za sebe a prohlížel si tři mimozemšťany třesoucí se u ovládacích panelů. „Tak tady je máme, neřády,“ ozval se za Gheedem kapitánův hlas, „Neklaďte odpor a vyváznete z toho ve zdraví, nikomu se nic nemusí stát, zabíráme si náklad pak odletíme, tak nedělejte žádný hlouposti, jasný?“
Vtom přiběhl další z pirátu úzkou chodbou „K-kapitáne, pojďte se podívat, našli jsme náklad, tomu nebudete věřit…“ S těmito slovy se mladý zabiják spolu s Kapitánem a ostatníma rozběhl někam pryč.
„Pošlu za tebou Narcise, zatím je pohlídej,“ křikl ještě kapitán polohlasně přes rameno. „No, alespoň že bude nějaká kořist,“ pomyslel si Gheed. „Co vy jste zač?“ zeptal se mimozemšťanů, kteří se strachy div nerozsypali. Dva malí se zelenou pokožkou se na něj dívali velikýma očima. Bylo zřejmé, že mu nerozumí ani slovo a že snad ani nechápou oč tu běží. Měli na sobě srandovní červené u uniformy s bílým lemem a na hlavě špičatou čapku zakončenou bambulkou, z pod které jim vyčuhovaly špičaté uši, i kdyby se postavili na sebe, nesahali by Gheedovi ani po ramena. TO, co chybělo dvěma malým, toho se dostalo třetímu.
„Ty jsi kapitán, co?“ oslovil ho Gheed. Veliký mimozemšťan skoro tak široký jako vysoký, s obrovským huňatým plnovousem, bílým jako sníh, se na něj podíval. Vydal ze sebe nějaké nesrozumitelné zvuky, překladač na hlavním panelu lodi okamžitě spustil svůj umělý hlas:
„Co chcete? My jsme diplomatický let, zbraně nemáme.“
„No tohle je přepadení, my chceme to, co vezete,“ na chvíli se odmlčel, „ať už je to cokoli.“ spěšně dodal.
„Dárečky?“ ozvalo se z překladače.
„Cože? Jaký dár… tentononc? Vezete přece poklady do Chrámu Jediů, ne?“ dotazoval se Gheed.
Tlustý mimozemšťan na něj vrhl nechápavý pohled a začal mu něco vysvětlovat ve svém rodném jazyce… slova se z překladače jen šinula. „…ale tak to chodí už po staletí, Oni nám pošlou zprávu, co by si přáli, my zjistíme, jestli si to oni zaslouží, a pokud ano, tak jim přivezeme dárečky, cokoli si přejí, my seženeme.“
„Je to, jak říká,“ přitakávali menší mužíci.
„Tak tady jsi,“ ozval se Marcusův hlas, „v týhle zpropadený lodi aby se jeden vyznal…“
„Hlídám tu posádku, nevypadá to, že by se chtěli bránit, nemají ani žádný zbraně,“ vysvětloval Gheed.
„Pojď se na něco podívat,“ s úsměvem mávnul rukou Marcus a zašel do chodby „Tomu nebudeš věřit, tyhle tady klidně nech, stejně už jsme na odchodu.“
Po chvilce dorazili do skladiště. Byla tam snad celá posádka hrdlořezů, stáli v půlkruhu a uprostřed klečel na zemi kapitán a něco blábolil. Gheed si po chvíli uvědomil že pláče.
„Podívej se na to...“ vzlykavě řekl kapitán, Gheed šel k bedně, která ležela před kapitánem, byla ze dřeva, přesně takového, jaké kdysi viděl na Kashyyyku, domorodí Wookiové do nich balí své nejvzácnější předměty. V bedně leželo několik kulatých nádob a na každé z nich obecným jazykem napsáno „Plešomiz – zaručený přípravek na růst vlasů a chlupů, 100% účinek i na kámen, doporučuje 9 z 10 Wookiských náčelníků.“ Gheed se nechápavě podíval na víko bedny, bylo tam jméno adresáta: „Mistr Jedi, Velevážený člen Rady, MACE WINDU“ a pod ním cedulka „S přáním Šťastných a veselých svátků, po ověření, že jste se po celý rok neprohřešil proti kodexu, tímto plníme vaše dlouholeté přání.“ Gheed stále nechápavě koukal okolo sebe, vypadalo to, že celý nákladní prostor je přeplněn těmito Wookiskými krabicemi.
„Jsou všude, celá tahle zpropadená loď je narvaná až k prasknutí blbou mastičkou na růst vlasů, to je to jeho terno,“ zašeptal Marcus k nic nechápajícímu Gheedovi.
„Sakra, mám toho dost, od zejtřka se budu věnovat poctivýmu podnikání…“ zasípal Kapitán, „…budu třeba prodávat pražený krysy, v dolních podlažích je jich stejně víc jak lidí. Chlapi posbírejte saky paky a mizíme, než si nás někdo všimne a zavolá Coruscantskou bezpečnost.“
Marcus plácl Gheeda po zádech. Tak zase budem chvíli žít jako chudáci, holt nám to asi patří.

Gheed seděl v baru a popíjel panáka podivné břečky, kterou mu barman doporučil. Byl zase chudák, žádná rychlá vznášedla, prvotřídní zbraně ani překrásná společnost, jak si před lety vysnil, že k povolání piráta patří. Byl zpátky ve svém baru, ve spodních patrech, nad kterýma se tyčila odporná vrstva zplodin. Kdysi slyšel historku o tom, že jsou i nižší patra, prý z dob, kdy celá planeta ještě nebyla pokryta městem, z dob před Republikou. Člověk tam dnes již přežít nemůže a snad jen málokterý mimozemšťan, je to jako stoka ve stoce, ale v téhle je on ten, který je nahoře. „Možná na tom něco bude, přece jen se tu mám fajn,“ zamyslel se na moment. „Barmane, ještě jednu rundu.“