Silueta
Autor: Yanna
Šla jsem po mostě. Pode mnou protékala řeka, špinavá jako většina těchto velkých řek, navíc používaných nákladní lodní dopravou. Bylo už pozdě v noci. Takhle pozdě už ani ven nechodívám. Vlastně už bylo kolem druhé hodiny ranní, všude panovalo ticho a klid.
Blížila jsem se ke schůdkům, vedoucím dolů z mostu do míst, které je všem mým spoluobčanům známé díky podniku pořádajícímu letní a víkendové taneční zábavy pro mladé i nejmladší. Vysoké šlachovité topoly, stojící poblíž, už téměř poztrácely všechny své listy. Šedé kmeny byly plné záhybů a otvorů. Všude bylo ticho a šero, jen vítr slabě hvízdal v korunách a očesával zbytky listí.
Ty dutiny v kůře stromů přímo vybízely k tomu, aby tam někdo něco schoval. Někde jsem slyšela, že v jedné zemi mají zeď, do jejíchž spár lidé vsunují malé kousky papíru se svými tajnými přáními, nebo to snad byly modlitby? Už si přesně nevzpomínám, vím jen, že mě to velice zaujalo.
Zatoužila jsem zanechat také nějaké poselství. Jen pár vět, které jsem nosila v hlavě a před nikým nezasvěceným nikdy nevyslovila, pár slov, věnovaných jen a jen jim. Jediům.
Klekla jsem si do trávy a vytáhla z kapsy kus linkovaného papíru a špalík tužky, které s sebou stále nosím, protože co kdyby se náhodou zničehonic dostavil nápad? Sepsala jsem alespoň část toho, co mi leželo na srdci a v mysli. Těch několik řádků mi muselo stačit. Složila jsem papír do co nejmenšího tlustého čtverečku, vstala jsem a přistoupila k jednomu ze stromů. Vybírala jsem vhodné místo. Konečně jsem natáhla ruku k jedné dutině, když tu jsem si všimla, že z ní již kousek papíru vykukuje.
No tohle! Že by měl někdo stejný nápad? S jistým pocitem sounáležitosti a s nesmírnou zvědavostí jsem papír vytáhla. Byl složený do stejného čtverečku jako ten můj. Domnívala jsem se, že je to ale jen milostné psaníčko, vyznání nějaké dívky, které si tu měl někdo vyzvednout. Proč zrovna dívky? Nevím. Asi proto, že jsme to většinou my, kdo páchá takovéto pošetilosti.
Netrpělivě a s napětím jsem rozbalovala papír. Byl to linkovaný papír formátu A4 se třemi otvory po stranách od děrovačky. Byl krásně čistý, jakoby ho tam někdo dal teprve nedávno. Slova na něm napsaná rozechvěla mé srdce a vzala mi dech i klid.
Dnes večer jsem se musela jít projít, abych na Tebe přestala myslet. Není to však vůbec snadné. Šla jsem širokou ulicí, nezvykle tichou a prázdnou, a snažila jsem se na nic nemyslet. Cítila jsem však čísi přítomnost. Ohlédla jsem se. Zdálo se mi, že na opačném konci ulice, kterou jsem nechávala za sebou, vidím něčí siluetu. Stála tam postava zahalená v dlouhém rouchu s kápí přes hlavu a já věděla, že jsi to Ty. Nikdy mě neopustíš, viď? Pocítila jsem obrovský stesk a smutek, že Ti nemohu pohlédnout do tváře. Vím, že mi budeš stále unikat. Byl jsi dobře vycvičen a seš si toho vědom. Něco mi říkalo, že už máš sám dost toho dlouhého pronásledování a že bys už nejraději zlomil to prokletí, že to celé je proti Tvému přesvědčení. Vždycky jsi byl hrdý a proto mám důvod věřit, že by ses mi raději postavil tváří v tvář, ale něco Ti brání. To ONI Ti brání.
Snad je to jen má víra v Tebe, která Tě ke mně přivedla tak blízko, téměř hmatatelného. Okraje Tvého roucha se tam na druhém konci ulice rozplývaly v okolní temnotě a já Tě v duchu prosila, abys v míru odešel, abych konečně mohla klidně usínat, abych se nemusela více strachovat, že mi zase budeš unikat a přitom mě nepřestaneš pronásledovat. Prosím Tě, najdi opět svou cestu. Kéž Tě na ní přivede Tvá Síla!
Když jsem to celé dočetla, srdce mi prudce tlouklo a v hlavě jsem měla jen jedinou myšlenku: Musím ji najít! Ona je Jediům blíž než kdokoli z nás. Snad si ten zázrak ani neuvědomuje. Zdá se spíše, že ji to přivádí k zoufalství. Musím ji najít!
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Pamatuji si jen, že potom už se rozednívalo a já jsem kráčela dál městem, které se pomalu probouzelo a v ulicích se začali objevovat první lidé. Nic jsem nevnímala. Myslela jsem jen na to, jak najít autorku toho dopisu. Jak? Zdálo se, že se vznáší někde mezi realitou a snem. Cožpak je možné se dostat za hranici reality? Musím jí pomoci a možná mi dá odpovědi na otázky v mém nitru.
Napadl mě zoufalý a jediný pokus. Zkusím ji najít prostřednictvím našich stránek na Internetu. Určitě se tam alespoň jednou podívá, pokud je nějak spjata s Jedii. Umístila jsem na ně tedy svou výzvu a opsala slovo od slova celý její dopis. Všichni jsme propadli tomu tajemnu. Každý chtěl znát odpověď na to, kdo se skrývá za těmi řádky, ale nikdo se k jejich autorství nehlásil.
Pochopila jsem, že jsem svůj boj prohrála. Není způsob, jak ji najít. A přitom musí být ze stejného města, tak blízko a já ji nedokáži objevit. Vlastně jsem ani netušila, co bych jí řekla, jen jsem naléhavě toužila jí pomoci a doufala jsem, že toho docílím už tím, že ji najdu.
Pak jsem se po dlouhé době setkala s Leou. I ona hořela zvědavostí.
„Copak jsi to dala na naše stránečky? Ukaž mi taky ten dopis, honem. Je to celé tak napínavé," vyhrkla.
Podala jsem jí pečlivě složený dopis, svůj nynější nejcennější poklad. Čekala jsem, jak jí při jeho čtení dychtivě zazáří oči. Nestalo se to však. Jakmile dopis rozbalila a pohlédla na něj, zmateně se na mě podívala. Pak se dala do čtení. Občas nevěřícně zavrtěla hlavou a nakonec mi nesložený dopis vrátila, ve tváři vepsaný výraz člověka, před nímž se právě někdo vysvlékl a jeho to poněkud znechutilo. Byla jsem zklamaná. Vždyť právě od ní jsem čekala to největší nadšení a návrh, co s tím vším podnikneme dál.
„Proč jsi to udělala?" zeptala se mě chladně.
Nechápavě jsem na ni zírala. „Cože?!"
Proč jsi napsala ten dopis a teď všem tvrdíš, že hledáš autorku?"
Šokovaně jsem na ni vytřeštila oči. Chvíli jsem se nezmohla na slovo a jen němě otvírala ústa. „Co to tady plácáš, Leo?! Proč bych to asi dělala?" odsekla jsem konečně. Cítila jsem se dotčená jejím obviněním.
Lea přísně semkla rty. „Na to se právě snažím přijít. Udělalas to, aby byly naše stránky zajímavější? Nebo … já nevím kvůli čemu! Tohle je ale tvoje písmo a nevykládej mi, že ne. Jen mi není jasné, proč ses obtěžovala psát to ještě na papír, to jsi chtěla obelstít i mě?"
Poklesla mi čelist. Znovu jsem si prohlédla ten dopis. Písmo se možná mému trochu podobalo, ale bylo mnohem zkosenější a ostřejší, podobnost ještě neznamenala, že jsem to psala já.
„Leo, tenhle kus papíru jsem našla v tom stromě, přísahám! Před pár dny jsem ho spatřila poprvé v životě. Nepamatuju se, že bych někdy něco takového psala. A člověk přeci normálně nestrká papíry do dutin ve stromech, že ne?"
„No právě," řekla Lea a jen zdánlivě bezradně pokrčila rameny.
Pak mi došel plný význam jejích i mých slov. Zmlkla jsem a do mého srdce se vkradla nejistota.
Tu noc jsem nemohla usnout. Cítila jsem ve vzduchu napětí a jakýsi posvátný strach. Věděla jsem, že té noci už neusnu. Musela jsem ven. Pořád jsem přemýšlela o tom, s jakou jistotou mě Lea obvinila z toho, že jsem si to celé vymyslela. Kéž bych si jen na něco takového mohla vzpomenout!
Nikoli nevědomky jsem na mostě stočila svůj krok směrem ke schůdkům. Sestoupila jsem do jejich poloviny, když jsem to spatřila. Pod stromy stála temná silueta. Zarazila jsem se. Rozum mi radil, ať odsud co nejrychleji zmizím. Ve svém nitru jsem však cítila jistotu jakou ještě nikdy. Pohnula jsem se kupředu. Už to nebyla jen silueta. Byla to hmotná postava.
Poznala jsem ho ještě, než ke mně otočil svou tvář skrytou v kápi. Přesto jsem však překvapeně zamrkala. Usmíval se a snad se mi to jen zdálo, že z jeho mírumilovné vyrovnané tváře vyzařovala vděčnost. Natáhla jsem k němu ruku. Zarazil mě lehkým gestem a pokynul směrem k cestě, vinoucí se dál mezi stromy. Mlčky a překypujíc jak svými tak i pocity toho druhého jsme se procházeli po nábřeží.
Po nějaké chvíli mi to došlo. Mé tušení bylo správné, autorce dopisu jsem mohla pomoci jen tehdy, až ji najdu. Nemýlila jsem se ani ve svém předpokladu, že sama ji najít nemohu.
Zažívala jsem cosi, co by se dalo popsat jako pocit úplnosti. Zastavili jsme se a dlouze na sebe hleděli. Klidní a usmíření. Povzbudivě se na mě usmál, z jeho tváře jakoby přicházelo světlo. Pak se mírně a uctivě uklonil a rozplynul se v šeru.
Té noci jsem poprvé opravdu klidně a s úsměvem na rtech usínala.
|
