Exhument

Autor: Johnak Wheeliak

„Pane Curtisi, pan Feargus je tady.“

Pan Curtis se natáhl a zmáčkl tlačítko intercomu na svém kancelářském stole: „Děkuji, pošlete ho dál.“

Do jeho kanceláře vešel mladý černovlasý muž s červenými brýlemi, doprovázen poměrně hezkou hnědovláskou.

„Vítejte na Commenoru, pane Feargusi,“ vstal a potřásl mu rukou, „jsem Curtis. Měl jste příjemný let? Podle letového plánu jste měl přistát už ráno.“

„Jen menší problém s naším hypermotorem,“ řekl chladně Feargus a posadil se. Jeho společnice – kterou se vůbec neobtěžoval představovat – si po chvilce váhání sedla také.

Curtis popošel ke skleněné vitríně ve zdi: „Dáte si něco k pití?“

„Nepřišel jsem se napít.“

Curtis vytáhl láhev: „Mám tu třicet dva let starou zadariánskou brandy. Určitě si to nerozmyslíte?“

Feargus se pousmál a pokrčil rameny: „Když jinak nedáte.“

Curtis se usmál a podíval se na ženu: „A vy...“

„Ona si nic nedá,“ přerušil ho Feargus.

Druhý muž pokrčil rameny a nalil dvě sklenice brandy. Ten chlap moc galantní není, ale je to zákazník.

Jednu sklenici mu podal a posadil se: „Musím říct, že vypadáte velice mladě a zachovale. Představoval jsem si vás trochu staršího.“

Feargus jen na okamžik v odpovědi zaváhal: „Snažím se. Mám dost peněz, abych si zaplatil armádu plastických chirurgů. Každou chvíli trochu pozměním svůj vzhled. Kvůli bezpečnosti.“

„Chápu.“

„Ovšem proto jsem sem nepřišel,“ řekl rázně. „Poslal jsem vám svou žádost. Jste schopen obstarat informace, které potřebuji?“

Curtis přikývl: „Já ne. Ale pošlu vás za někým, kdo vám pomůže. Už jsem ho zkontaktoval a řekl mi, že je schopen vaši žádost vyřídit. Cena se bude pohybovat asi kolem pěti set tisíc kreditů. A třicet tisíc mi dáte nyní. Jak jsme se už dohodli. Jako zálohu a poplatek za mé služby.“

Feargus vytáhl ze saka tlustý balíček: „Můžete si to přepočítat, jestli chcete.“

„To je v pořádku,“ usmál se Curtis, „já vám věřím.“ Vytáhl ze šuplíku datakartu a podal mu ji, „tady najdete všechny informace o muži a místě, kam vás posílám. Určitě budete s výsledkem spokojen.“ Curtis zákazníkům nevyhrožoval, ani je nepodezíral. Byl vždy zdvořilý. Mengsk jim to pak vynahradí.

Feargus si kartu zběžně prohlédl a poté si ji zastrčil do saka: „Tím je myslím naše jednání u konce. Děkuji vám za vaši pomoc,“ vstal.

„Rádo se stalo,“ usmál se Curtis a znovu mu potřásl rukou. „Mimochodem, překvapilo mě, že jste si s sebou nepřivedl stráž.“ To byl pokus o navázání nezávislého hovoru.

„To nebylo nutné,“ řekl Feargus už na odchodu, „moji lidé vás měli celou dobu na mušce. Kdybych chtěl, byl byste mrtvý.“

Spolu se svou přítelkyní – nebo co byla – odešel.

„Těšilo mě,“ zabručel Curtis. Za těch několik týdnů se moc zájemců zatím neukázalo, ale už se objevovaly mouchy v bezpečnostních opatřeních. Nevěděl, jestli Feargus ohledně těch lidí, kteří ho měli na mušce blufoval a ani to nechtěl zjišťovat. Musí požádat Mengska, aby mu poslal víc strážců, jinak budou mít brzy problémy.

Do jeho kanceláře tiše vstoupil jeden z hrdlořezů, které mu Mengsk poslal na výpomoc.

„Slyšel jste náš rozhovor?“ zeptal se Curtis.

Přikývl.

„A viděl jste ho?“

Přikývl.

„A co na to tedy říkáte?“ zavrčel, „může to být nějaký podvrh?“

„Jeho netaktní chování na něj sedí,“ řekl hrdlořez, „ty brýle taky. Nemáme žádný jeho holoobrázek, ale podle zběžného popisu by to mohl být i vzhledově on.“

„A co jste ještě zjistil?“

„Z doků ho sem doprovázeli dva muži, kteří teď čekají před budovou, ale je pravděpodobné, že někde po městě má rozmístěné další lidi.“

„A jakou lodí sem přiletěl?“

„Loď je označená jako Mathia. Neozbrojená luxusní jachta.“

„Víme o ní něco?“

„Žádné Mengskovi záznamy se o ní nezmiňují, ale Feargus se na scéně objevil teprve nedávno, takže o něm nemáme téměř nic. Ta loď bude zřejmě jedna z mnoha jeho luxusních jachet.“

Curtis přikývl: „Tak dobrá. Vyřiďte Mengskovi, že ho pozdravuji a že jeho další zákazník byl prověřen v mezích norem a už je na cestě. Ať pro něj připraví ty informace.“

„Nevím, jestli si to takhle přesně zapamatuju.“

„Tak si to napište.“

Matt Lavron se pohodlně opřel do židle ve venkovní kavárně naproti budově, kde pracoval pan Curtis, a dopil svůj drink. Ruby Bliel s Juri džusem a dvěma kostkami ledu.

„Z toho mám velmi špatný pocit. Už tam jsou moc dlouho.“

Matt se podíval na svého společníka: „Jen klid, Lixi. Relaxuj, použij Sílu a dopij své pití.“

„To se ti řekne,“ řekl devaronianský Jedi Lix Lazer, „ale co když je odhalili?“

„Copak je necítíš? Jsou v pořádku.“

Lix se nadechl a na chvíli zavřel oči: „No jo, cítím je. Ale můžou na ně chystat past.“ Vzal ze stolku svou sklenici a napil se.

Matt položil svému příteli ruku na rameno: „Musíš víc věřit Síle. Navíc, moje sestra říkávala: Neboj se hluchoty, dokud slyšíš.“

„A co dělala? Doktorku na ušním?“

„Moc vtipný,“ Matt si prohrábl rukou své vlasy, které barvou připomínaly jakýsi kompromis mezi hnědou, blond a šedou. Jeho sestra byla celý život jeho oporou a nejlepším přítelem. Obzvlášť po smrti rodičů. Už to bylo dlouho, co ji naposledy viděl.

„Ale napadá mě,“ ujal se Lix opět slova, „proč se s těma gaunerama tak páráme. Jsme snad mistři Jedi, ne? Proč tam nevlítnem a nedostanem z nich místo, kde jsou ukradené informace?“

Matt vzdychl: „Zaprvé: Nejsem mistři, jsme jen rytíři.“

„To je jen otázka sémantiky. Učedník se teprve učí používat Sílu, ale mezi rytířem a mistrem je snad jediný rozdíl ten, že mistři jsou v podniku delší dobu.“

Matt se usmál a zavrtěl hlavou: „Zásadní rozdíl je podle mě ve schopnostech. Podívej se na to takhle,“ zvedl ruku, „každý učedník dokáže s trochou cviku vyblokovat střely mečem, že?“

„Jasně.“

„Rytíř, když je dobrý, se může střelám vyhnout. Může jim utéct.“

„A mistr?“

Matt se usmál: „A mistr... nemusí utíkat.“

„Zajímavá teorie.“ „A za druhé,“ pokračoval Matt, „nevlítneme na ně, protože to není správné. Jsme Jediové, ne nějaká šťára. Musíme cíle dosáhnout klidně, s rozvahou a pokud možno s co nejnižšími ztrátami.“

Lix přikývl: „Jo, já vím. Ale je zajímavé, že mne poučuješ zrovna ty. Nejsi nijak ortodoxní Jedi.“

Matt pokrčil rameny: „Vím, co to obnáší, být Jedi. Některé staré zvyky řádu ale nedodržuji. Například nenosím typickou tuniku,“ ukázal na svůj oděv, jako by si ho Lix předtím neměl všimnout. Nosil černé kalhoty, šedou košili a dlouhý černý kabát. Byl to zvláštní oděv, ve kterém by zapadl i mezi bezdomovce i mezi šlechtu.

„Ian taky nenosí klasickou tuniku.“

Matt přikývl: „Kyle Katarn kupříkladu taky ne. A některé tradice rytířů ze staré Republiky neuznává ani mistr Skywalker. Třeba tu o tom, že Jedi se nesmí zamilovat a ani nesmí moc... no... chápeš.“

„To by mě zabilo,“ usmál se Lix.

„Mě asi taky,“ připustil Matt, „prý to, že se Jedi podle kodexu nesměl zamilovat a oženit, byla jedna z příčin, proč se z Anakina Skywalkera stal Darth Vader. Pointa ale podle mě je, že každý Jedi by měl sám hledat své místo ve vesmíru a v řádu. Měl by zjistit, co pro něj znamená být Jedi. Najít účel.“

„A tys ho našel?“

„Tak trošku.“

„Pochlubíš se?“

Matt se opřel a přikývl: „Zjistil jsem, že úloha Jedie není jen chránit mír, bojovat s bezprávím, hájit nevinné a bezmocné. Ještě při tom musí být trochu vtipnej.“

Lix se zasmál: „A tohle jsi vymýšlel jak dlouho?“

„Ale něco na tom je,“ hájil se Matt, „Jediům možná všichni projevují úctu, ale ty vtipné mají přece jen radši. Nemusíš jim říkat na potkání vtipy. Stáčí občas nějaké suchá poznámka nebo tak něco.“

Lix přikývl: „Já ti rozumím. Já jsem dostatečně vtipný.“

„A na to jsi přišel jak?“

Devaronian se zamračil: „Ty myslíš, že nejsem vtipný? Jedi, Sith a námezdní lovec se takhle jednou potkají v baru a...“

Matt zvedl ruce: „Jsi vtipnej, jsi vtipnej, ale při Síle tě prosím, neříkej ten vtip znova!!“

„Nevděčníku!“

„Bavíte se dobře?“

Oba zvedli hlavy. Od protější budovy se k nim blížili jejich soudruzi. Ian Darwin a Theresa Ogiama, které všichni říkali Tracy.

„Iane,“ oslovil ho Lix, „že jsem vtipnej?“

„Ne, nejsi.“

Lix se prosebně podíval na Tracy.

Zakroutila hlavou: „Promiň, Lixi, ale nejsi.“

„Jste zlí!“ Sklonil hlavu a schoval si ji do dlaní.

Matt ho poplácal po zádech a podíval se na Iana: „Jak jste pochodili?“

„Velice dobře,“ usmál se Ian, „ten blbec to spolkl i s navijákem. Ani ho nenapadlo, že nejsem ve skutečnosti Feargus. Tedy, alespoň jsem z něj žádné podezření nevycítil.“

„A choval jsi se přesně tak, jak by se podle našich záznamů Feargus měl chovat?“ zeptal se Matt.

„Jo, až moc,“ odpověděla Tracy než Ian stihl něco říct, „byl sobecký, egocentrický, šovinistický...“

„Takže sám sebou?“ zeptal se Lix.

„Buď zticha!“ zavrčel Ian.

Matt se zasmál a opět poplácal Lixe po zádech: „Dobře, lepšíš se.“

„A ty taky sklapni!“

„Jen klid, Iane. To byla jen legrace,“ řekl Matt, „dal ti ten Curtis nějaká data?“

Ian přikývl a vytáhl ze saka datakartu.

„Fajn,“ dva sedící Jediové se zvedli a Matt položil na stůl hrstku kreditů. „Prohlédneme si to na lodi.“

Prošli přes několikero ulic až do doků, kde odpočívala Mathia. Chlouba rodiny Lavronů svěřená do Mattových jemných rukou. Dvacet sedm a půl metru dlouhá kráska s černým nablýskaným povrchem. Široká příď, ladné křivky, po stranách vzadu dvě malá křidélka pro snadnější manévrování v atmosféře, na zádi dva velké motory a nad nimi dva ocasy. Prostě krasavice.

Matt se usmál. Tuhle luxusní jachtu postavil jeho otec a daroval ji jeho matce k dvacátému výročí svatby. Až do její smrti jí sloužila dobře.

„Všude dobře, v Mathii nejlíp,“ usmál se Matt a spustil rampu na boku.

„Souhlasím,“ řekla Tracy, „je to jedna z nejhezčích věcí, kterou jsem kdy viděla..., ale když uvážíš, kde jsem předtím žila...“

„Já vím,“ řekl Matt.

Všichni čtyři vstoupili na palubu a přesunuli se do odpočívárny, kde byla pohovka, několik křesel, skleněný stoleček a v rohu malá kuchyňka. Ian zasunul datakartu do čtecího zařízení na stolečku a spustil přehrávání.

Když si pročetli všechny informace, Matt se ještě jednou podíval na jméno a polohu planety, kde se má uskutečnit setkání, a pak se opřel do jednoho z křesel.

„Hmm, Desper. Slyšel jste někdy někdo o téhle planetě? Já tedy ne,“ podíval se na ostatní.

Tracy zavrtěla hlavou: „Ne, takhle blbý jméno bych si určitě pamatovala.“

„Pár zmínek jsem slyšel, když jsem pracoval u armády,“ řekl Ian, „ale nic určitého.“

„To bude nějakej zapadákov...,“ zabručel Lix a ještě jednou se podíval na údaje, „ale je poměrně blízko Jádra.“

Matt vstal a zamířil do kokpitu: „Tak prohledejte záznamy. Já nás odvezu z planety a poletíme na místo setkání, tam si bude čas povídat, než dorazí starej.“ Generál Cracken, teď s lodí Corusca Rainbow čekal nad Folorem – měsícem Commenoru, na kterém byla základna Nové republiky – pro případ, že by se něco zvrtlo. Podle plánu odletí na místo setkání hodinu po Mathii, aby nevzbudil podezření. Každopádně bude určitě velmi potěšen, až se dozví, že druhá fáze operace Exhument byla úspěšně dokončena.

* * *

Muzeum Opward ve městě Loc´Chemalli na Devaronu bylo postaveno ze starého chrámu. Pokud by někdo řekl, že zvenčí vypadá úžasně, byla by to pravda, ale při popisu vnitřku by pak musel použít výrazů „úžasnější“ nebo „nejúžasnější“. Muzeum si i zevnitř zachovávalo starodávnou majestátnost, do které byla šikovně a nevtíravě vpletena moderní technologie. Jednotlivé sbírky byly velice zajímavé a Krev hrdinů byla asi nejzajímavější. Byl to kruhový sál s kamennými podstavci na kterých byly baňky z průhledné oceli s devaronianskou krví. Podstavce byly seřazeny do šesti kruhů, které vyplňovaly místnost od středu, až po stěnu.

Lukovi se tam velmi líbilo, ale nemohl to moc s ničím srovnat. Na Tatooine muzea nebyla a poté, co se z něj stal hrdina Povstalecké aliance a později Nové republiky, neměl moc příležitostí si do nějakého zajít na jiné planetě. Navíc, ačkoliv se za ta léta hodně naučil, nebyl v diplomacii zdaleka tak dobrý jako Leia. Rozhovor se rozhodl nechat na ní a tak jen tiše kráčel za svou sestrou a jejich devaronianskou průvodkyní.

„Musím vás na něco upozornit,“ řekla Devaronianka, když vstoupili do části muzea, běžným návštěvníkům nepřístupné. „Toparr Sont je velice starý. On tohle celé muzeum založil a je na něj velice pyšný, na Krev hrdinů obzvlášť. Jako jeden z mála našich mužů planetu nikdy neopustil a o okolní vesmír se moc nezajímal,“ usmála se. „Když jsem mu řekla, že ho přišli navštívit Luke Skywalker a Leia Organa Solo, zeptal se: ,A co jsou zač?´“ zakroutila hlavou, „myslím, že v celé Nové republice a – co si budeme namlouvat – i v Impériu je velice málo lidí, kteří by vás neznali a nevěděli by, co jste udělali. Nečekejte tedy od něj žádné velkolepé přivítání.“

„O to nám nejde,“ usmála se Leia.

Došli ke starým dřevěným dveřím. Po jejich otevření se ocitli ve velkém pokoji v jehož středu bylo křeslo ve kterém seděl starý Devaronian.

Luke v životě moc členů této rasy nepotkal, ale tenhle vypadal opravdu velice staře a seschle. Vypadal, jako by v tom křesle seděl léta. Měl skloněnou hlavu a hlasitě chrápal.

„Pane Sonte, vzbuďte se,“ průvodkyně ho jemně poklepala na rameni.

Stařec zvedl hlavu a zmateně se rozhlédl: „Já jsem nespal, jenom jsem přemýšlel,“ podíval se na Luka a Leiu, „kdo to sakra je?“

„To jsou ti hosté, o kterých jsem vám říkala,“ odstoupila od něj. „Tohle je mistr Jedi Luke Skywalker a prezidentka Nové republiky Leia Organa Solo.“

Sont se narovnal a dlouho si oba hosty prohlížel, pak řekl: „Rád vás vidím,“ znovu si je chvíli prohlížel. „Každý máte jinou barvu vlasů a očí, ale přece ve vás vidím jistou podobnost. Příbuzenskou podobnost… Vy jste sestry, že ano?“

Devaronianská asistentka si odkašlala: „Ehm, ne, pane. Jsou to sourozenci.“

„To je snad totéž, ne?“

„No...ehm, ne tak docela, ehm... víte, pane,“ v rozpacích ukázala na Luka, „víte... tohle je muž.“

„Ééé,“ stařec zvedl obočí a naklonil se blíž k Lukovu, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Po dlouhém studování se podíval zpět na Devaronianku. „No... snad víte, co říkáte.“

Leia vydala podivný skřek, který mohl být rychle přidušeným výbuchem smíchu, pak se zamračila: „Víte, proč jsme sem přišli?“

Sont obrátil svou pozornost na ni: „Tak trochu.“

„Potřebujeme trochu krve mistra Jedi Ashe Koora z vaší sbírky Krev hrdinů,“ vysvětlovala Leia.

Devaronian se nadechl a pokrčil rameny: „Ne.“

Luke vytřeštil oči, takovou reakci nečekal. Chtěl něco říct, ale Leia ho předběhla: „Stačilo by nám jen pár kapek. Závisí na tom životy dvou lidí.“

„Koho?“ zavrčel.

„Mého syna Anakina... a samotného Ashe Koora.“

Sont vstal: „K čemu by mistru Ashi Koorovi byla jeho vlastní krev? Navíc mi ji daroval už před dobrými čtyřiceti lety!“

Ten chlap snad ani neví, že Koor je po smrti! Pomyslel si Luke.

Leia k Sontovi přistoupila blíž: „Pochopte, že...“

„Už jsem slyšel dost,“ podíval se na Devaronianku, „Byla byste tak laskavá a vyprovodila naše hosty.“ Odešel z místnosti.

Leia a Luke si vyměnili pohledy.

„Já vám to říkala. On si nedá říct,“ řekla soucitně průvodkyně, „snad se vám podaří najít jiné řešení.“

„Ještě není konec. Luku, počkej tady,“ Leia odešla dveřmi, kterými předtím zmizel Toparr Sont. Luke se chtěl zeptat, co má v plánu, ale opět to nestihl. Použil Sílu, aby mohl být s Leiou v kontaktu a vycítit, kdyby ji hrozilo nebezpečí. K tomu naštěstí nedošlo. Spolu s průvodkyní čekali v pokoji asi čtvrt hodiny, než se Leia vrátila. Na tváři měla úsměv vítěze a v ruce držela malou zkumavku s trochou krve.

„Jak se ti to podařilo?“ zeptal se Luke, ale Leia mu naznačila, že by bylo lepší se o tom bavit až venku. Devaronianka je vyprovodila ven a když byli na ulici, Luke svůj dotaz zopakoval.

„Jsem přece prezident Nové republiky,“ vysvětlovala Leia, „pohrozila jsem mu, že na celou planetu uvrhnu embargo, jestli mi nedá tu krev.“

„To přece nemůžeš,“ namítal Luke, „vnitřní rada musí odsouhlasit každé tvoje rozhodnutí!“

„Já to vím,“ usmála se Leia, „ale on to neví. Navíc, tady jde o mého syna.“

„Mohla jsi mu ale zkusit třeba něco nabídnout nebo tak něco,“ navrhl Luke.

„Luku, jsem diplomat od svých šestnácti, já vím, kdy funguje úplatek a kdy jemná výhružka. Sont je ten typ, který nic nechce, protože si myslí, že všechno má. Proto na něj funguje spíš hrozba, že může o něco přijít, než naděje, že může něco získat.“

„Chápu,“ řekl Luke.

„Tak se pojď rychle vrátit do lodi. Samirath, Anakin... a Ash Koor jistě už netrpělivě čekají, jak jsme dopadli.“

Luke přikývl: „Teď už stačí jen odletět na naší základnu na Tironu a naklonovat mistru Koorovi tělo.“

* * *

Warlord Gruthar tiše vstoupil do poradní místnosti na své vlajkové lodi Exhument. Místnost byla jen pro dvanáct členů. Byla malá... stejně jako zbytek lodi.

Tohle prostě není hvězdný destruktor, pomyslel si, ale je to nejlepší loď kterou mám. Jeho doprovodný nosič Hininbirg byl sice větší, ale ne tak praktický jako křižník třídy Strike.

Udělal jsem pár fatálních chyb a přišel o téměř celou flotilu, ale pokud tahle akce vyjde, budu časem schopný obnovit svou moc.

Pokynul ostatním, aby se posadili, sám zůstal stát a ruce položil na opěradlo svého křesla: „Dámy a pánové,“ začal a každého z přítomných si změřil pohledem, proslovy nebyly jeho silnou stránkou, „vím, že jsme utrpěli fatální porážku a přišli téměř o všechno. Asi si říkáte, že už nestojí za to bojovat. Že s tím, co nám zbylo, už nic nedokážeme,“ praštil do stolu, „to je ale chyba! Bude to trvat déle, ale nakonec dosáhneme svého cíle!“

Vytáhl datakartu a položil ji na stůl: „Tohle je klíč. Jsou to souřadnice republikové základny Sierra na Tironu, stejně jako přesné plány celého komplexu... a jeho slabin. V základně se nachází několik starých klonových válců.“

Ostatní osoby v místnosti si začaly mezi sebou cosi mumlat a přikyvovat. Většina už tušila, co se chystá, a někteří to dokonce věděli.

Gruthar se podíval na doktorku Budreau: „Slíbil jsem vám klonové válce na hraní a svůj slib dodržím. Dokážete splnit svůj?“

Doktorka pomalu přikývla: „Pokud budu mít správné vybavení.“ Doktorka Budreau byla odbornice na klonování, která při kampani velkoadmirála Thrawna pracovala v jeho klonové laboratoři v Mount Tantiss. Po jeho porážce dohlížela na vývoj klonů Císaře Znovuzrozeného. Když byl i ten zničen, přesunula se k warlordu Harrskovi. Po sjednocení Impéria se snažila své nadřízené přesvědčit o tom, že by byla schopna s odpovídajícím vybavením sestrojit nové klonové válce a obnovit slávu Impéria pomocí armády klonů. Vrchní velení to ale neschválilo, kvůli údajnému nedostatku materiálu a možným rizikům. Budreau tak musela – i přes své schopnosti – pracovat jen jako obyčejná lékařka na Yaga Minor a poté, co se setkala s Grutharem, přijala s radosti jeho nabídku na útěk z Impéria a možnost vytvářet klony na Logimosu.

„Tak to je ta tajuplná zpráva, kvůli které jsme letěli na Desper?“ zeptal se kapitán Blair, velitel Exhumentu.

Gruthar přikývl.

„A proto jste mě poslal na Myrkr sbírat ysalamiry?“ zeptal se kapitán Simons z Moonrakeru.

Opět přikývl.

„K čemu potřebujeme ysalamiry?“ zeptala se kapitán Solwak z Hininbirgu.

„Klony se mohou vyvíjet mnohem rychleji, když kolem nich není Síla,“ vysvětlovala doktorka Budreau, „je to kvůli tomu, že prostřednictvím Síly dochází mezi klonem a jeho vzorem k jistému druhu... souznění. Klonu pak trvá déle než vyvine samostatnou nezávislou mysl. Proto používáme ysalamiry, aby se proces urychlil. Na to přišel Thrawn.“

„Chápu.“

„Ale upřímně, warlorde. Nevím, k čemu nám teď jsou, když ještě ani nemáme klonové válce,“ řekl kapitán Simons, „a už vůbec nevím, k čemu nám jich momentálně je šest set, když jste říkal, že na Tironu je válců jen několik. Může trvat roky než jich vyrobíme dostatečný počet, aby se s nimi dalo něco podniknout. Navíc nevím, jak dlouho bude našim technikům trvat, než pro všechny ysalamiry vyrobí vyživovací rámy.“

„Ysalamiry jsme museli získat už teď,“ řekl Gruthar, „protože až dorazíme na Logimos, tak ho budeme opouštět jen v nejnutnějších případech, aby nás nenašli. A co se týče životnosti ysalamirů, doufáme, že by se nám je mohlo eventuelně podařit vysadit v lesích na Logimosu a pokud by se tam udrželi a začali se množit... měli bychom jich stále dostatek a v případě odhalení by proti nám byli Jediové bezbranní.“

Simons přikývl, odpověď pro něj byla už zřejmě dostačující.

„A teď přejeďme k plánování samotného útoku,“ řekl warlord a stisk tlačítku na panelu u svého místa. Uprostřed stolu vyvstal hologram sluneční soustavy.

„Myslím, že i s našimi omezenými prostředky nebude základnu zase tak těžké dobít, jako spíš udržet,“ ukázal na ženu sedící na opačném konci stolu, „kapitán Solwak pro nás získala několik satelitních radiových rušiček S jejich pomocí snad zabráníme posádce základny poslat volání o pomoc. Ovšem všechny základny Nové republiky mají, podle mých informací, poslat rutinní hlášení každých dvanáct hodin. Takže budeme mít maximálně dvanáct hodin na prohledání základny a naložení všeho užitečného, než se o nás začne někdo zajímat.“

„Jaký je vzdušný obranný potenciál základny?“ zeptal se kapitán Blair.

„Jen šest stíhaček, osm těžkých turbolaserových baterií a jeden iontový kanón,“ Gruthar se usmál, „a to hlavní je, že základna nemá žádný obranný štít.“

„A jejich pozemní obrana je na tom jak?“ zeptal se generál Powell.

„Obdobně,“ řekl warlord, „deset lehkých děl. Čtyři jednotky vojáků a...“ podíval se do datakarty, „pět lehkých bojových vozidel. My sice máme jen jedno AT-AT a tři AT-ST, ale myslím, že je lehce zvládneme.“

„A můžeme očekávat nějaké posily z Logimosu?“ zeptala se Solwak.

Gruthar přikývl: „Mluvil jsem s prefektem Thorinem a posílá k nám své korvety. Přiletí na vzdálený okraj systému Tiron a pokud tam ještě budeme... jako že asi ano, skočí mikroskokem dovnitř systému a poskytnou nám případnou podporu.“

„A nebylo by lepší počkat, až přiletí, a zkoordinovat s nimi náš útok?“ zeptal se Powell.

Gruthar zavrtěl hlavou: „Není čas. Pokud by se Nové republice podařilo odhalit a zatknout muže, od kterého jsem tyto data koupil. On by pak určitě vydal seznam svých zákazníků, aby si zmírnil trest. Republika by pak asi přišla na to, že se chystáme přepadnout Tiron a poslala by k němu uvítací výbor.“

Powell přikývl a už nic neřekl.

Warlord se podíval na ostatní: „Má ještě někdo nějaký dotaz?“

Nikdo.

Přikývl: „Dobrá, tak teď přistoupíme k detailům.“